Aneb dnes jsme všichni v bílém ...
Historie svatomartinských tradic započala již během raného středověku, kdy uctívání svatého Martina získalo postupem doby evropský rozměr. Kostely zasvěcené sv. Martinovi se záhy nalézaly od Korutan až po hanzovní města, obzvláště pak na franském a bavorském území. Martin z Tours byl prvním světcem, který byl svatořečeným za svůj příkladný život a ne jako mučedník. Zároveň ztělesňoval přechod od pohanství a antického dědictví ke křesťanství. Den sv. Martina byl dnem veselic, lovů a zabijaček. Tradice martinské husy (či martinského vepře), která byla na mnoha místech konzumována v den světcova svátku, souvisela s ukončením zemědělského roku, s odvodem úroků vrchnosti, s adventním šestitýdenním půstem (začínajícím 12. listopadu) a ve vinařských oblastech s ochutnávkou prvního vína. V některých oblastech se zapalovaly martinské ohně, které nahradily lampiony, světil se chléb a peklo obřadní pečivo. Den 11. listopadu se vyznačoval lidovým veselením, začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult.